Už dávno zapomenuté porodní trápení...

Nejprve jsem váhala, zda napsat nějaký článek o průběhu porodu...pro mnohé ženy to je intimní zážitek a nerady jej sdílí veřejně. Ale jelikož se mě stejně každý ptá, tak jsem si řekla, že se s Vámi o tuto část těhotenství také podělím, ale spíše ve faktech bez emočních detailů. Kdo na článek o porodu připraven není, tak ať dál nekliká.

Celé těhotenství jsem se na porod těšila, byla jsem přesvědčená, že pozitivní myšlení přispěje k rychlému a pohodovému porodu. Všude jsem prohlašovala, že budu mít dvouhodinový euforický porod a až do nástupu do porodnice jsem byla přesvědčená, že tomu tak bude. Už týdny před porodem jsem se začala otevírat a holky co odrodily, říkaly „ty jo, ty fakt budeš mít krátký porod, vždyť už máš třetinu porodu za sebou“. Hmm, jenže vesmír si mé dvouhodinové přání vyložil trošku jinak a jen tlačení samotné trvalo celé dvě hodiny. Co tomu předcházelo se dočtete níže.

Na poslední prohlídce 11.7. ráno mi zjistili začínající pre-eclampsii (těhotenská otrava) a rozhodli se pro Hamiltonův chvat. V případě, že Hamilton nezabere jsem měla přijít na kontrolu druhý den (v pokročilém stádiu pre-eclampsie je nutné porod vyvolat). Mně zabral po cca po osmi hodinách a když kolem 20h kontrakce nabývaly na intenzitě, řekli jsme si, že teda raději vyrazíme, abychom stihli dojet do nemocnice včas, když mám naplánovaný ten dvouhodinový porod. Rychle jsme ještě pořídili foto ukončeného 39.týdne s melounem (na to jsem se celých 9 měsíců těšila nejvíc a nakonec jsem nesehnala nic lepšího než pidimidi melounek) a krátce po 21h večerní už jsem se registrovala na příjmu Aalstké porodnice.

Sestřičce v porodnici jsem hned hlásila, že to bude rychlý porod, že hodlám do dvou hodin rodit, ať mě pošle rovnou na porodní sál. Vysmála se mi a povídá, že jestli můžu během kontrakcí takhle vtipkovat, tak s dvěma hodinama moc počítat nemám. Této sestřičce končila v 22hodin služba...že ji na porodním sále uvidím ještě jednou během její další směny jsem v té chvíli ještě (naštěstí) netušila. Po napojení na monitor se ukázalo, že kontrakce jsou sice pravidelné a silnější, ale bohužel jsem stále byla otevřená jen na 4cm a tak mě místo na porodní sál poslali do čekacího pokoje, kde jsem strávila celou noc.

Že jsem toho se silnými kontrakcemi po 5ti minutách moc nenaspala Vám asi povídat nemusím. Jogi byl celou dobu se mnou, poctivě mi naléval vodu a masíroval záda, ale každá kontrola po dvou hodinách ukázala bohužel stejný výsledek. Zlom přišel až s novou směnou v 8h ráno, kdy nově příchozí sestřička viděla jak trpím a řekla, že budeme jednat a navrhla protržení plodové vody. Nejprve jsem se cukala, stále jsem doufala ve spontánní průběh porodu a už Hamilton pro mě byl zásahem do tohoto přirozeného procesu. Když ale řekla, že tím se otvírání urychlí (už nechci v životě nic slyšet o tom, že být týden před porodem otevřená na 4cm je hrozná výhoda), tak jsem souhlasila. Epidurál jsem v tuto chvíli ještě odmítla, i když už mi pomalu docházely síly. Následoval tedy přesun na porodní sál a věci se daly do pohybu. Po protržení vody jsem se opravdu začala otvírat, ale s tím sílily i kontrakce. Nechala jsem si připravit vanu (v Aalstké nemocnici je vana na porodním sále standartem), ale mezitím jsem se ve sprše rozhodla, že na ni nemám náladu. V 11h už jsem sice byla otevřená na 8cm, takže mě každou chvíli čekala finální fáze, ale já už byla tak vysílená, že jsem přeci jen zažádala o epidurál. Přiznávám, že jsem z něj měla strach, slyšela jsem příběhy o tom, že po epidurálu rodička opravdu nic od pasu dolů necítí, že nepozná kdy má kontrakce (a samozřejmě jsem měla načtenou i černou kroniku o postiženích na celý život). Nevím zda u mě epidural vlastně zabral, nebo zda jsem měla slabší verzi, ale já jsem nohy i kontrakce moc dobře cítila. Byla jsem tedy nakonec ráda, že to není tak, jak jsem slýchala. Když ve 12h prohlásili, že jsem plně otevřená a můžeme jít na to, byla jsem štěstím bez sebe a myslela si, že mám do pár minut princeznu v náručí. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by měl tuto fázi delší než 20 minut. Jenže u mě to bylo jinak, nejprve se nějaká část (pravděpodobně placenty) nechtěla oddělit od hlavičky (alespoň tak jsem to ve vlámštině pochopila, tohle jsme ve škole fakt neprobírali). A nakonec se princezna při sestupu zastavila ve fázi, kterou v Belgii nazývají „sterrenkijker“ (=dívající se na hvězdy, český synonym jsem nenašla). Byla otočená obličejem nahoru a proto porod nepostupoval. Pro její otočení jsme zkoušeli jiné různé polohy – na boku, na všech čtyřech, ale nic nepomáhalo. Já už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem chtěla jen ležet a dítě si v břichu prostě nechat. Do toho se prodlužoval interval mezi kontrakcema a samotná doba kontrakcí se zkracovala. Sestřička mě překvapila hmatem mezi palcem a ukazováčkem, který vyvolal kontrakci. Do žíly mi píchli něco co dobu kontrakcí prodlužovalo, ale stejně bezvýsledně. Nakonec doktorka rozhodla, že se mimčo pokusíme dostat ven vakuovou pumpou. Pokud to na tři zatlačení nepůjde, budu muset jít na císaře. Z této fáze se Jogi bude vzpamatovávat ještě dlouho: doktorka tahající za pumpu jak dědek za řepu, asistentka roztahující co se ještě roztáhnout dá a sestřička tlačící vší silou na břicho. Musím přiznat, že z tohoto momentu si již moc nepamatuji, ani nevím, že na sále byl přítomen ještě dětský lékař a další asistenti. Najednou slyším „už je skoro venku, ještě jednou pořádně zatlač“ a vteřinu na to už vidím maličké tělíčko škubající sebou ve vzduchu a přistávající na mé hrudi. Hodiny ukazovaly 13:58 (celých 17hodin od příjezdu do porodnice). Mnoho žen říká, že po několika dnech a týdnech na bolesti při porodu zapomenou. Já je zapomněla v té vteřině, co jsem malou přitiskla k sobě a Jogi nás společně objímal. Byla nádherná již od prvního momentu, to co jsem v tu chvíli cítila může pochopit pouze žena, která už se matkou stala. Takhle jsme leželi necelou hodinu, než ji odnesli na měření. První fotku máme také až z měřícího pultu, užívali jsme si toho vzácného momentu ve třech, personál nás nechal po tuto dobu o samotě. Byl to magický moment, zejména ten, kdy si sama našla prso a začala sát, slzy dojetí tekly proudem. Tímto své vyprávění o porodu končím, protože jinak by se to zvrtlo v příběh plný emocí a neskutečně silné mateřské lásky.

A vyprávění uzavírám fotkou ukončeného 40.týdne. Na poslední ovoce v tabulce – jackfruit - už nedošlo (fakt nevím, kde bych ho sháněla) a místo toho už si v náručí držím ten „nejsladší plod“.