Probrečený příjezd z porodnice
Tak jsem si během psaní dalšího článku všimla, že tu mám jeden kratičký článek již připraven, ale nějakou záhadou k jeho publikaci už nedošlo. A tak než dopíšu článek nový, hodím vám sem tento kraťoučký ke čtení. Přijde mi to už hrozně dávno a tak i pro mě je milé si zavzpomínat, jak krásné bylo přivítání doma. Doufám, že Vás nevyděsí kolik slz jsem ten den prolila. Nebojte, šlo o nával hormonů a slzy štěstí.
Už v posledním článku jsem zmiňovala, jak krásně se o nás v porodnici starali a že jsem odchod obrečela. Brečela jsem vlastně celou cestu a když jsem se pak trošku zmátořila a usušila slzy, abych nevyděsila prababičku, kterou jsme po cestě z porodnice navštívili, tahala jsem kapesník nanovo. Jogiho prababička už má sice 7 starších pravnoučat, ale Lenny je první holčička v rodině, takže to byla velká radost a mně dojetím (z jejího dojetí) vyhrkly slzy znova.
Po poňuchňání jsme jeli konečně domů. Přivézt si miminko poprvé domů je emoční zážitek asi pro každou maminku...mně navíc čekalo překvapení, které proud slz ještě zesílilo (jsem vás na začátku varovala, že půjde o slzavé údolí). Jogiho rodiče a ségra vyzdobili jak příjezdovou cestu a zahradu, tak celý obývák. Ani jsem nebyla schopna vylézt z auta, jak jsem byla dojatá. Nejvtipnější bylo, že když celou výzdobu připravovali, přišla k nim naše překvapená sousedka, která ani neměla tušení, že jsem byla těhotná! No s konečnou váhou +22kg si mohu myslet jediné: asi si říkala, že jsem pěkně ztloustla!
Ve chvíli, kdy my jsme trávili první minuty doma ve třech, zapíjela česká rodinka (již podruhé) narození Lenny. Psali jsme jim ať si dají panáka na to, aby se konečně objevila smolka (pro neznalé - první, ne zrovna příjemná, stolice, která přijde většinou ještě v porodnici). Kdo na té oslavě byl, už ví, že jste to zapili až moc!!! A my, nepřipravení vyděšení rodiče, jsem Lenny poprvé koupali v umyvadle, protože na připravení vaničky prostě nebyl čas. Foto dodávat nebudu, ale znalí určitě vědí, jak asi vypadaly ty sváteční šatičky, ve kterých princeznička přijela z porodnice. V momentě, kdy jsem to křehké stvořeníčko držela v tom, na pohled nebezpečném, umyvadle a Jogi sháněl po domě žíňky a ručník, mě z velké části opustil ten začátečnický strach, zda roli matky vůbec zvládnu. Dokázali jsme si poradit se smolkou, tak to zvládneme všechno!
Když jsem ji pak už čisťounkou ukládala do její princeznovské postýlky, vyhrkly mi slzy dojetí TEN DEN naposled. V tom domácím prostředí mi tak nějak došlo, že MY TŘI JSME RODINA!!!
